Jak ve vztahu neztratit svou identitu

Partnerství je úžasné, protože jsou na všechno dva. Dvě kvality, dva pohledy, dvě esence, dvě srdce, dvojí nápady a násobená radost... Pokud ovšem nejsme v závislém vztahu. 

Skoro každý s kým mluvím řekne, že to on rozhodně není a 96% je v závislém vztahu.  

Většinou během jednoho sezení lidé vidí nový úhel pohledu, pochopí svou situacia a i zahlédnou a uvidí možnosti ke změně. Zda-li se pro ni rozhodnou je už na nich. Ne každý ji umí uskutečnit, přestože po ní každý touží. A to mohu skutečně napsat, že každý. Vše má, ale svůj čas a každý kráčí svým tempem. Nic se nedá upěchat, nic se nedá přeskočit a předběhnout - vším co potřebujeme do svého bohatství zkušeností - tím musíme projít. Projít není zastavit se v tom.

 

Prvním krokem k tomu než posbíráme odvahu a chuť ke změně je zjištění, jak vztahy mohou fungovat a jak mají fungovat. Při spojení dvou bytostí, které se milují by nemělo dojít ke ztrátě identity, ale mělo bych přinést svou kvalitu a vášeň pro různé činnosti na společný oltář našeho vztahu, na společný stůl, ze kterého přjímáme všichni.

Neděje se tak. Většinou v období zamilovanosti preferujeme být se svým milým každou minutu - jak jen to jde. To je nádherné období. Všimněte si té síly, která vás žene být aktivní, akční, stále ve velké síle, nadšení a životní radosti. Podívejte se jakou máte v tu chvíli energii - jde cokoli, uděláte cokoli, máte mnoho sil a velkou vášeň pro život. Oslavujete uvnitř sebe, radujete se a vidíte vše krásné, veselé, obdivujete se nádheře, přírodě a je to tak přirozené.

 

Příklad ze života:

 On muzikant, hraje s kapelou, ona maluje. V období zamilovanosti jsou stále spolu - motivuje je to. Doplňují se, inspirují, milují se... svatba, děti, práce... po několika letech se "krásně" domlouvají kdo kdy vyzvedne děti ze školy, převeze na ten či onen kroužek. Vášeň pominula, radost se vytratila, nemilují se tak často jako dřív - několik let se již nemilují vůbec. Cosi stojí mezi nimi. Oba to cítí. Vnímají nespokojenost svou i toho druhého... uvnitř sebe mají pocit, že se ten druhý změnil - už se mnou nechodí jako předtím, ona nechce nikam chodit, chce aby byl s ní doma. On by rád šel znovu hrát - ale jesli to vůbec ještě umí.... přemýšlí nad tím, že už jej možná do kapely zpátky nevezmou. Proč taky? Mají nového kytaristu a vůbec - tak dlouho nehrál. Samé podmínky, samá odmítnutí, samé nejde....

Ona dávno nemaluje - prosím vás a kde taky? V tomhle malém bytě. Potřebovala bych na to ateliér, potřebuji místo si to rozdělat a nechat stát, potřebuji čas, potřebuji aby on si vzal děti a mě nechali tvořit .... potřebuji!!!  

 

Aby se vše okolo mne odehrálo tak, abych mohla. Jenže Vesmír a tím i manžel a rodina a příbuzní.... reagují na nás. Na naše přání, konkrétní... Jaké je tvé přání? Malovat? A sama? A doma? Nebo je lépe jít mezi lidi, do kurzu, zjistit kdy a kde je? Nemuset si s tím doma dělat starosti, přijet do ateliéru a zase odjet. Dopřát si svou vášeň a bez starostí, bez omezení ... a požádat manžela by si vzal děti ve čtvrtek - protože to je můj den.

 Máme odvahu si říci?  Většinou ne, protože ani nevíme o co. Vetšinou ani nevíme co je naší vášní. Co nás naplňuje radostí a štěstím. Nedochází nám, že pokud jsem šťastná - tak toto přináším domů - na společný stůl našeho vztahu - svou radost, svou vášeň pro život, svou hravost, svou lehkost a svou vnitřní svobodu... To jsou ty největší dary samy sobě a skrze nás i našim nejbližším. Jenže to vypadá jako sobeckost! Naučili nás, že nejdříve povinnosti a pak zábava, nepjrve si napiš úkoly a pak terve jdi ven. V imě to bylo obzláš% nesmyslné - a do tmy ať jsi doma.... jenže je tma už v 17.hod. takže na zábavu a volnost vlastně nezbylo místo.  

 

No a po takové výchově si to dovolte, že?! :)

Tito v našem příběhu si to dovolili. Pochopili, že jejich vášeň živí je samé a skrze sebe dávají znovu lásku a radost si vzájemně. Uvědomili si, kým jsou... uvědomili si, co je baví. Uvědomili si svou závislost na druhém. Když ona chtěla, aby s ní byl doma - volala: prosím buď tu se mnou. Nechci na to být sama. Nikdo mne nepochválí, jak to tady doma zastanu. Potřebuji podpořit. A takto tám denně stála se svým prázdným kalíškem hodnot a svým neumělým způsobem volala po dolití. Nikdo vám váš kalíšek hodnot nenaplní. Nikdo jiný než vy sami. Jenže na začátku vůbec nevidíme jací jsme. Nevidíme naše kvality. Nevidíme na sebe.

 

Charlie Chaplin řekl: "Jak šťastni jsou, ti kdož znají chyby své a napravit je mohou. "

 

Já bych nic v našem životě nenazvala chybou, ale když se budeme držet tohoto slova abychom si rozuměli - jakmile "chybu" zahlédnete, ona se vám ukazuje v pocitu nespokojenosti - můžete to změnit. Nemusíte vědět ještě jak, ale už vnímáte, že takto jak je nyní, vám to už přestalo vyhovovat.

 

šťasnou cestu Monika