Amonit, cestou duše a srdce.


Nechtějí se rozejít, ale neví jak spolu žít

07.07.2015 14:17
Nemilují se a nežijí spolu i když spolu bydlí. Říkají tomu krásný vztah - stačí jim, že na sebe nekřičí.
 
"Nebudu se s tebou milovat, ještě od tebe něco chytnu” slyšel od své ženy. Již několik měsíců, vlastně víte co, je to už pár let, co se dožadovat fyzického kontaktu. Mnohokrát byl odmítnutý, ale občas dosáhl svého. Nemohl říci, že by ho to takto těšilo, ale pohár ještě nepřetekl. Toužil po ní, ale hlavně toužil po “tom".  Po sexu, napadne vás. Ano i po sexu, ale na pozadí toho toužil po té době, kdy cítil, že miluje a je milován. Kdy se mu jeho žena dávala a on si užíval toho, že ho chtěla. Kdy ona tála pod jeho rukama, měkla a vláčněla a on ztrácel pojem o čase. 
 
Chtěl to znovu. Toužil po spojení. Toužil po pocitu, že není sám. Dávala mu potěšení, ale hlavně pocit, že ho někdo chce. Mnohé z toho bylo obsažené jen v sexu. A když ten zmizí…. co jim zbude? 
 
Milování, spojení muže a ženy, vytváří na energetické rovině pouto. To pouto je velmi silné, mnohdy větší, než vztah mezi lidmi. Tohle pouto drží při sobě i ty manžele, které nic jiného nespojuje. 
 
Kolikrát slyšíte: “… no  víš co, tak jsme si našli každý to svoje, ale klape nám to v posteli”. Nebo: “dobře, chodí do hospody a za kamarádama, aspoň mám doma klid, ale v posteli je skvělý, to je fakt něco.”   (O tom, jak je toto pouto silné, jak sex umíme vyměnit za vztah a jak si sexem naplňujeme vztahy někdy příště) 
 
Otázka zůstává. Co zůstane mezi lidmi, když se přestanou milovat - respektive, když přestanou mít sex? “Ještě od tebe něco chytnu”, slova manželky ke svému muži po několika letech manželství. Kam se poděla láska, radost, touha a respekt k sobě vzájemně? 
 
Co mají znamenat tato slova. 
Pokud je uslyšíte můžete si být jisti, že váš vztah je v koncích. A to možná již nějaký čas a dost možná, že dlouhý čas. 
Jestliže jste se na základě takovéhoto odmínutí ještě nezvedli a neodešli od své ženy - co budete muset zažít a slyšet, aby vám došlo, že tady nejste milováni a rozhodně, že jste ztratili její důvěru. 
Tak kde není důvěra, není nic. 
Tam, kde není důvěra, není respekt. 
Tam kde není respekt, není zájem.
Tam kde není zájem, není touha. Tam kde není touha, není ochota a kde není ochota - jak mohou být spolu dva lidé? 
 

Pravdu mají všichni - bojuješ-li můžeš jen prohrát

Tam kde padnou tato nebo jiná slova odmítnutí a pochybnosti, tam je velké zranění a bolest. Její velké zranění a bolest, která s manželem možná vůbec nesouvisí!!!! 
 
Téměř vůbec není důležité, zda je pravdou, že vaše chování vede ženu k tomuto prohlášení. Divíte se, že nezjišťujeme zda to je pravda nebo ne? Nezjišťujeme...Protože ona pravdu. Bez ohledu a to, zda to tak skutečně je… neboť je to její pravda, její představa, kterou si udělala a kterou nyní žije. Její představa o jejím muži a takto se na něho dívá. Za touto představou si vytvořila celý velký příběh. Její manžel nemá šanci tento příběh změnit. On ne.
On nemá žádnou možnost, přesvědčit ji, že tomu tak není. O své čistotě, o svém citu… Tady ta hra se hraje vždy na remízu, nerozhodně, patová situace.
On má svou pravdu! Ona má svou!
 
Pokud v nás nějaký pocit velmi naroste, pak jen na jeho základě můžeme vyjádřit obvinění nebo podezření na svého partnera. Děje se tak proto, že nám stávající situace, či několik momentů připomíná podobnou a nebo stejnou událost, kterou jsme již prožili. Tato událost pro nás byla velmi nepříjemnou a bolestnou. A my ji nemáme zpracovanou. Rozhodli jsme se ochránit od té bolesi vnitřním prohlášením: že toto už nedopustím, tohle už se mi nesmí stát. Přejeme si, aby se už nikdy neopakovalo a tak jsme na cokoli, co tuto událost připomíná nesmírně citliví. 
 
Někdy je podnět tak malý, že partner nechápe velikost naší reakce. Reakce se pak zdá absolutně přemrštěná - ale pro našeho partnera tomu tak není. Cosi vyvolalo velkou reakci, protože ona to takhle zná. Reaguje na něco, co jí připomíná zkušenost a ona dokonce už ví i jak to dopadne. No jasně, že to ví, už to zažila - a nehodlá to prožít znovu. Je jedno, že to je vzpomínka a s dneškem může mít pramálo společného.
 
Ona se v našem příkladu brání zranění, brání se bolesti a odmítá ji prožít znovu. V této chvíli není způsob, jak ji zvenčí přesvědčit, že je v bezpečí. Dokud nemá zpracovanou a přijatou tuto událost, bude se jí vracet znovu do života. Ona sama ji přitahuje, ona sama ji vyvolává - ačkoli by přísahala, že vše dělá proto, aby se to nestalo. (Tohle funguje na principu, který si rozebereme samostatně v jiném článku.)
 
O tom, zda se cítíme v bezpečí rozhodujeme vždy my sami. Náhled na okolnosti a to co se nám děje pochází z výchovy z naší rodiny rodiny, která nás učí co je špatně a  co dobře. Teprve po jiné zkušenosti a nebo na základě své transformace a osobním růstu chápeme souvislosti a že věci mohou být i jinak, než jak se na první pohled zdá a jak to vypadá. 
 
Jak mohu přesvědčit svou ženu o něčem jiném. Vždyt ona si teď žije příběh, který není můj. Dokonce to už má i výsledek - a kde je tam prostor pro mne?
 

V rozehrané hře si nová pravidla  už nedohodneš.

 
No správně se ptáte, tady pro vás žádný prostor není. Karty jsou rozdány a ona “ví", které má v rukou a hraje i s těmi vašimi. Zde není vítěze. Tak kde není respekt a ochota ke spolupráci je sice souboj, ale nebojuje se. Respektive nejsou tu žádné dohody, jak bojovat a jak poznat kdy je konec. Zkuste domlouvat pravidla hry v té největší vřavě. Tady jsme něco minuly, nezdá se vám? Jak tady můžete vyložit karty na stůl? V rukou je drží ona. Můžete říci, že se to dá vykomunikovat, sdělit fakta a jasně se na to podívat a prokázat to či ono. Nede to přátelé - protože to o čem tu mluvíme nejsou fakta. Náš život vůbec nežijeme ve faktech - a to ať jsem žena nebo muž. To nehraje roli. Obě pohlaví žijeme život v emocích. V pocitech.  (Vše, co zde pojmenováváme od jednoho partnera k druhému platí i opačně. )
 
A pokud jste se neptali svého partnera doteď, jak se cítí v té které situaci, pokud jste neprojevovali zájem a on o vás stejným způsobem - pak nyní těmito otázkami těžko něčeho dosáhnete. Proč to není možné? 
Protože to pravděpdobně ani vy neumíte? S těmi pocity je to takové mnohovrstevnější a tak zkusme příklad.
 
Partnerka s ním v druhém manželství, první nevyšlo. Ona domací typ. Žijí v domě jejích rodičů. Vzorec od rodičů - hlavně být doma a na zahradě a mluvit o našich nemocech. Ona je jedináček. Nikdy nedospěla.
Partner má sourozence, pochází z muzikantské rodiny, má mnoho aktivit a společenských příležitostí. Miluje společnost, přátele, je velmi činný v kroužcích, je i muzikant - prostě společenský typ a lidmi velmi oblíbený.
 
Jí ohrožuje, že je “zavřená” doma, kdykoli on jde za svými koníčky. Navíc si myslí, že MUSÍ zůstat s dětmi, když on se courá. Samozřejmě, že nemusí, ale tohle je její obraz, který vidí, ale ona cestu ven teď nevidí a že se cítí jako obět sama neví.
Kdykoli on jde za svými přáteli, cítí se skvěle, cítí od nich přijetí a radost. Vidíte, jak se oba mohou ohrožovat? Jí se skládají důkazy na její stůl a jemu taky. Jí se potvrzují její pocity a on si plní nedostek pozornosti svým způsobem. V tomto článku nebudu podrobně rozepisovat, co vše do takové siuace vstupuje, ale chci vám ukázat, jak narůstá v obou pocit, že štěstí a radost nezažívají spolu. 
 
Naopak obviňují sebe navzájem. Obviňují se proč nejsou šťastni… jeden proto že tu se mnou nejsi a druhý proto, že se mnou nejdeš…  Ukazují jen na vnější projev, ale uvnitř je ta situace mnohem komplikovanější. Aniž bychom to nyní rozebírali, řekněme si proč je to tak komplikované. Ani jeden z parnerů totiž neumí být sám. Když jsme ve svém životě někdy sami, dostáváme veliký dar. Dar poznání co vlastně chci, kým jsem, co mám rád a proč někoho potřebuji.  Ptám se jen sám sebe a odpovídám si sám. Není tu nabídka od rodičů, společenský postup... Jsem tu jen já se sebou. Můžete v této chvíli dospět. Všimněte si, že píši “můžete”.  Mnoho lidí nechce dospět! Chce se stále vymlouvat na okolnosti. Ani neví, že se vymlovají, když popisují co a jak mají, co musí a co nesmí. kyž chceme partnera, hledáme a dostaneme vždy naše zrcadlo!
 
Jakmile někoho potřebujeme, pak ho hledáme - a vězte, že najdeme. Ale neřekneme mu na prvním rande: Hele, chci s tebou žít protože mám málo sebehodnoty a tak chci abys mi ji doplnil. Nebo: Když budu s tebou a budeme mít děti, tak to bude mít smysl, všechny holky kolem mají rodiny, taky chci být normální. 
 
Kolik lidí, tolik vnitřních důvodů k partnerství. Uvedla jsem jen dva a pokud se s nimi neztotožňujete buď je to přesně vaše téma - a proto vaše mysl mistrně označí tuto variantu za nesmysl a nebo raději to celé označí jako hloupost. Kdybychom věděli, proč toho druhého chceme - tak to by bylo prima. Představte si, že svému partnerovi přijdete říci - ráda bych s tebou žila. Jsem nedospělá holčička a bojím se, že nebudu přijata. Myslím si, že když mě budeš poslouchat znamená to, že jsem pro tebe autoritou. Chtěla bych být autoritou, znát svou hodnotu a myslím si, že takhle se to pozná. Budu tedy chtít abys mne poslouchal a hodně se mnou souhlasil. Dává mi to pocit jistoty!         
Jestli vám přebehl mráz po zádech, že byste něco takového slyšeli, tak vězte, že takto většina partnerství funguje. PODVĚDOMĚ! A víte co je dobrá zpráva, že pokud vás napadla otázka jaký tedy důvod máte vy sami, pak je tu vidět cesta ven - cesta ke skutečně šťastnému soužití dvou lidí - bez hledu na dobu, jakou spolu jsou. Naopak - ten vztah jen zraje a kultivuje se.
 
Víte, že se v bezprostřední blízkosti různých lidí se cítíte různě. Každý člověk okolo sebe vyzařuje takovou energii, energetické pole,ve kterém je vám buď příjemně nebo ne. Pokud vyzařujete lásku, laskavost a sebehodnotu pak kdokoli, kdo vstoupí do tohoto vašeho prostoru může cítit tuto energii. Je mu s vámi velmi dobře. Tato energie je ve vztahu samozřejmě velmi podporující. Můj partner se vedle mne cítí respektován a milován. Jestiže opravdu vím kým jsem, co chci a jakou mám hodnotu, nepotřebuji abych od ostatních dostávala zpětnou vazbu. Nepotřebuji potvrzení. Neškemrám si o pochvalu. Nehodnotím situace. To znamená, že když mne někdo nepozdraví nebo se na mne dívá zasmušile - nemám hned dojem, že já nejsem v pořádku. "Ani mu nestojím o pozdrav. Ten šéf se na mne zlobí, to bude za ten včerejšek, asi mě vyhodí… a vůbec, co on si  sobě myslí? “
 
Jestliže víte kým jste, víte i s kým vám je dobře, kdo je pro vás podporující a kdo vás vysává. Přirozeně se budete stýkat s těmi, kteří jsou k vám milí. Zdá se to jasné, že? Ale mnoho lidí se stýká s těmi co už před 30 lety ačkoli se změnili a oba posunuli a to je proto, že jsou tak zvyklí. Zvyk je jako past. Dává nám pocit bezpečí, vše dělané ze zvyku nevyžaduje tolik pozornosti - tedy energie a tak to považujeme za klad. Při řízení auta to je klad, nemyslet na to který pedál je který… ale sterotyp umí také nasadit černou pásku pasivity a nezájmu přes vaše oči i srdce.
 
Když mi můj partneř říká: "Jsi tak nádherná žena, jsi nádherná zvenčí i unvnitř." Co to znamená?  No ano, že se mu líbím a nejen má tvář a mé tělo, ale, že vnímá i srdcem a mnohem více si uvědomuje, jak se se mnou cítí. Je to moc hezké takové sdělení slyšet avšak já mu na to odpovídám: "děkuji, že mne tvé oči teď tak vidí.” Neboť on v mé přítomnosti prožívá klid, nesouzení, přietí takového jaký je, respekt a zároveň důvěru. Důvěru v to, že cokoli mi nebude vyhovovat vyslovím. A na něm bude, co s tím udělá. Nemusí, není nucen, ale chápe zodpovědost.  Příklad: pokud se několikrát vyjádřím, že mi nevyhovuje, že mi nesděluje své plány a nekonzultuje to se mnou, riskuje, že s ním já ve svých plánech nebudu počítat. Může vám to znít jako ultimátum, ale není. Pokud je vztah žitý v pravdě a odpovědně je komunikace velmi jasná. Chce-li se mnou být, dojde mu velmi brzy, jak se domluvit. Jinak mne mine. Mineme se vzájemně. Lidé si málo uvědomují, že jejich přínos ve vztahu, jejich polovinu činí celých 100%, které jsou jejich.
 
Pokud jste zamilovaní a cítíte to obrovské vzrušení a vášeň pro život, živočišnou a bytostnou radost, příval energie, nemusíte jíst, můžete málo spát, hodně se hýbáte, stále se usmíváte…. to je nádhera…. a máte to spojené s touto ženou nebo s tímto mužem. Když se tento vztah pokazí, zkončí, domníváte se, že bez tohoto protejšku nejste schopni takového citu, této velké emoce. Lásku spojujeme jen s konkrétní osobou mimo sebe sama. Ale to je velký omyl. To vy jste ten, který je schopen toho všeho. To vy jste ten, jenž takto svítí a září… a nyní jste si jen dovolili  projevit v důvěře právě s tímto člověkem. Vaše energie se vzájemně podporují a násobí, ale jste to vy, kdo hoří svým plamenem a nezmenší se to, když se s druhou osobou nevidíte. Je to projev vašeho “rozhodnutí se pro lásku”.
 
 

Jak mne vidíš, je TVÁ volba

 
Jsme druhým vydáni v šanc, jsme vydáni v šanc jejich vnímání. Pokud ve mne někdo vidí nádhernou ženou, tak v jeho očích budu, i když stojím v pytli po kolena ve vodě. Cítíte, že to souvisí s vyzařováním a ne s vnějšími doplňky či make upem. Dobrá zpráva je, že ačkoli jsem napsala, že jsme vydání v šanc vnímání druhých, tak jsme to my sami, kdo vysílá a kdo vše má ve svých rukou. Absolutně vše.
Možná teď máte nějakého parnera. Skutečně jej chcete?  Tak tedy provedeme kouzlo a hleď - máš ho mít! Teď hned! Jak se cítíš? 
Bezpodmíněčnou radost nebo něco ve vás hrklo. Podívejte se na ten drobný pocit. Máte chuť, tam ještě něco poopravit?  Pokud ano tak to vypadá že i tento partner má cosi kompenzovat, doplnit, nahradit a vyplnit. To není špatné, že si to uvědomíte. Naopak.... jak ile mi to dojde, jakmile si to uvědomím, už to nevysílám a už mi to do života přestane přicházet! Takže ti, kteří neřeší svůj vztah - pro pocit, že to je nepříjemné a že to raději dají, i když jim v tom není dobře - jen odsouvají časovanou bombu. Velmi časo ji takto předají do svých dětí - kvůli kterým právě zůstavají spolu. Znáte ty rodiny, že?
 

Jak tedy mít a žít šťastný vztah…

 
Jestliže jste v podobné situaci jako zmíněný příklad už nemáte co ztratit. Respektive můžete jen získat a to ochotou obou ke změně. Změnu a štěstí a uvolnění přinese vaše vytrvalost a odhodlání s tím něco udělat - se sebou něco udělat. Zajímat se o city a pocity svého partnera. Ale přátelé, to není o tom, se dokola své partnerky ptát jak se cítí… to je i o tom, položit tuto otázku sobě. A především muži, často zprvu nevědí jaké mají pocity, co chtějí, co se jim líbí. Zaměňují své pocity s činy - co musí udělat. 
Pokud si začnete sdělovat co se ve vás děje, jak se cítíte - neříkáte druhému, že jej činíte zodpovědným za své pocity. Za ty jsme totiž zodpovědní jen my sami sami sobě. Sdělením svojich pocitů ukazuji hrací pole a na druhém je, jak se na něm bude pohybovat, když ví, co mi prospívá a kde mne to ubližuje a kde škodí.  Přejít ze stavu netolerance do ochoty komunikovat a přitom se necítit ohrožený skoro nejde. V takové situaci doporučuji pomoc zvenčí, průvodce jenž vás nechá projít touto cestou a nevezme vám vaše pocity. Průvodce, který nebude říkat jak to má být - ale dovolí vám, podívat se na váš příběh tak, abyste mohli vidět obě zúčastněné strany - s oběma aktéry, se zraněními na své i jeho straně a s obavami o sebe i jeho strachy. Pak to půjde. Jistě se to posune a vždy v takové chvíli touží všichni. Oba partneři, nejvíce jejich děti a i rodiče obou z partnerů. Ten zisk je veliký - i když to může vést k rozchodu. Zdá se vám to jako paradox? To proto, že si představujeme jen jeden výsledek - a žili spolu šťastně až do smrti, a jestli neumřeli, žijí spolu dodnes. Tento výsledek je opravdu tím nejlepším, ale chybou je držet se starého aby to tak vypadalo, když tomu tak uvnitř není. Tady se neděje nějaká bezboestná kosmetická korekce a velká proměna - jako u motýla. Výsledek je úžasný.
 
Pokud jeden z partnerů neví, že má problém, neuvidí svůj díl, svých 100% za sebe, které má změnit, pak s tím ten druhý nepohle a je jistě otázkou času, jak dlouho bude žít život, kde není šťastný. Dobrá zpráva je, že pokud oba chtějí - ačkoli to nebude asi hned, tak je změna možná. A pokud se jim podaří je to úžasné. Je to jako přestát potrat či smrt dítěte. Je to opradu velké, ale ovoce stojí za to. Pokud oba chtějí není důvod aby se něco nezměnilo. Ano může se i stát, že se nakonec stejně rozejdou. Ale i tento rozchod je vrcholem kvality vztahu a vrcholem kvality dvou lidí. Pokud vědí a to oba, že jejich společná cesta se navršila, že si dál, už nemají co nabídnout, že by bylo lživé, předvádět dětem, že jsou dobří rodiče a hrát skvělý pár jako divadlo pro sousedy a uvolní cestu jeden druhému pak je to skvělé a znak velké moudrosti a zralosti.
 
Nic nemáme k sobě připoutané na pořád a už vůbec ne pokud o to s láskou nemáme chuť pečovat. Je velikou odvahou a moudrostí umět pustit a nechat odejít, rozejít se a to i když jsou přítomny děti. Hledat a najít způsob jak spolu dále spolupracovat, abychom si nic přes děti a skrze ně neřešili - umění rozchodu je o veliké moudrosti. Ale o tom někdy příště. 
 
...nyní vám přeji citlivé vnímání sebe a svých potřeb na cestě k srdci druhého
 
šťastnou cestu
Monika

 

PS. 

Víte jak pracuje naše mysl? 

Co cítíte uvnitř a co vysíláte skrze svá slova? Proč některé vztahy nefugnují a jiné ano? Jak se dostat do pravdy srdce a do odvahy vyjádřit to co cítím? Jak být v síle a ve své svobodě? Co to vůbec je "svoboda" v parnerství ... to se dozvíte a zažijete na silném tranformačním setkání Silou svého slova změníš život

—————

Zpět